O králi Ječmínkovi

Z mlhy přichází ten neznámý krok, v lidech je silou, co tvoří blok. Nechodí zvenčí, jen svírá stisk, v těle se děje, když vzniká zisk. V šeru se vzpřímí, v dešti je vzdor, v mnohém tom činu roste odpor. Ječmínek vstává, když mizí den, pak přesto je v tobě ten horký pramen.

ref Na střední Moravě v ječmeni spí, kde ševelí pole a mizí dny. Zrozený v zemi, co nevolí hlas, ochránce kraje, co přichází zas. Nevidíš kroky, a přesto je blíž, v každém tom zrnku je jeho klíč. Zůstává v půdě, kde začal den, v ječmeni roste, v tobě je sen.

Z hloubi se zvedá skrytý sled, v tělech je napnut ten sevřený vztek. Nemluví slovy, nevnímá čas, v pohybu lidí je napětím v nás. V očích se zvedá, v pažích je vzdor, v mnohém tom činu stoupá odpor. Zůstává v těle jak svázaný tep, v tichosti mizí, než půjde vpřed.

ref Na střední Moravě v ječmeni spí, kde ševelí pole a mizí dny. Zrozený v zemi, co nevolí hlas, ochránce kraje, co přichází zas. Nevidíš kroky, a přesto je blíž, v každém tom zrnku je jeho klíč. Zůstává v půdě, kde začal den, v ječmeni roste, v tobě je sen.

Přetrvá v místě, kde ztichne krok, v duši se mění na vnitřní blok. Nenechá stopy, nevolí směr, být lidem blízko ráno – navečer. Neříká proč, neříká důvod, když v lánech mizí ten jeho původ. Nezvedne vítr, jen víří vzduch, v tobě se děje, v tobě je vzruch.