Křesomysl a Horymír

Když Křesomysl v hlubinách zlata sní, v kameni slyší hlas dávných dní. Země mu zpívá v kovových žilách, v srdci mu doutná moc v hlubinách. Oráč je slabý, kov je král, v plamenech dolů hoří ideál. Kněžský dech vyměnil za dým, v trůnu mu zpívá železný rým.

ref Jeden vládl, druhý snil, jeden bral a druhý žil. Jeden soudil, druhý skákal, jeden ztratil, druhý plakal. Ve slovech, činech v tichu psáno, svobodu mít – vždy není dáno!

To Horymír z Neumětel bdí, v očích má stíny dávných dní. Nechce být pánem zlatých snů, raději kráčí skrz vlastní tmu. On hledal smysl, ne jen chléb, vzpomněl na hlínu, déšť a svět. Za pravdu souzen byl pak k pádu, v srdci mu hoří hlas bez řádu.

ref Jeden vládl, druhý snil, jeden bral a druhý žil. Jeden soudil, druhý skákal, jeden ztratil, druhý plakal. Ve slovech, činech v tichu psáno, svobodu mít – vždy není dáno!

Šemík se vzpíná, cítí pád, v kopytech duní Vyšehrad. Nad Vltavou se ticho sklání, v očích má plamen, v srdci vzdání. Skok není útěk, je to zpěv, když pravda letí přes vlastní krev. Z útesu padá, země se chvěje, a lidé mlčí – jen vítr věje.

ref Jeden vládl, druhý snil, jeden bral a druhý žil. Jeden soudil, druhý skákal, jeden ztratil, druhý plakal. Ve slovech, činech v tichu psáno, svobodu mít – vždy není dáno!