Praotec Čech

Šel krajinou, kde mlha šeptá jména, v očích měl plamen, v srdci pak tíhu kmene. Kroky mu mizely v prachu bez hlasu, nesl si příběh, co nechtěl mít v zápasu. Stromy se skláněly, jak svědci dávní, když v jejich tichu měl hlasy nepoznaný. Země ho volala, ne slovy, jen dechem, on jim naslouchal vždy s vírou, ne spěchem.

Ref „To je ta země medem a strdím oplývající,“ řekl, když stál tam, kde vítr zpívá tiše. Říp pod ním dýchal, jak srdce pradávné, v dálce se zvedaly příběhy neznámé. Kdo slyší ta slova, cítí i tíhu, kterou nese ten, kdo věří v sílu.

Nešel jen zemí, kdy šel skrze sebe, v každém svém kroku pak hledal kus nebe. Krajina šeptá sliby a ticho, v dálce se míhaly stíny jak písmo. Touha ho vedla, jak vědma stará, co vidí dál, než kam mysl sahá. Nesl naději, co netoužil skrýt, věděl, že cesta je více než jít.

Ref „To je ta země medem a strdím oplývající,“ řekl, když stál tam, kde vítr zpívá tiše. Říp pod ním dýchal, jak srdce pradávné, v dálce se zvedaly příběhy neznámé. Kdo slyší ta slova, cítí i tíhu, kterou nese ten, kdo věří v sílu.

Nehledal slávu, jen půdu a místo, kde pravda roste bez návodu, jistot. V očích měl dálku, v rukou jen čas, nesl si příběh a budoucím vzkaz. Věřil, že země je víc než jen hlína, že síla se rodí, když duše je přímá. Šel jako ten, kdo přináší změnu, co chápe to, že život má cenu.

Ref „To je ta země medem a strdím oplývající,“ řekl, když stál tam, kde vítr zpívá tiše. Říp pod ním dýchal, jak srdce pradávné, v dálce se zvedaly příběhy neznámé. Kdo slyší ta slova, cítí i tíhu, kterou nese ten, kdo věří v sílu.