Libušina proroctví

Dcerou je Kroka, krev v ní plane, sestra Kazi i Tety — v krvi rodu. Na hradbách stojí, v dědičném kódu, v očích má dálku, v duši svobodu. V srdci má plamen, co tělo halí, jde proti času, co trhá skály. Nese hlas země, co nelze spálit, ve jménu jejím se nelze vzdálit.

ref Vidím město, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Zazněla věštba, které lidé uvěří. Dotkne se všech, když věky bijí, v prachu se zvedne, co všechny nabíjí, hlas bude znít, když časy se míjí, oni jsou národ, co nepomíjí.

Ženou je Přemysla, lid nemá klid, v tahu jí plane, co nelze skrýt. Vládne tou mocí, co vidí dál, slovo se zlomí, než zhasne žár. V pohybu dlaně se mění čas, pak v tichu věštkyně zvedá se hlas. Otočí tvář, tam kde slunce padá, když v její věštbě zní stříbrná vláda.

ref Vidím město, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Zazněla věštba, které lidé uvěří. Dotkne se všech, když věky bijí, v prachu se zvedne, co všechny nabíjí, hlas bude znít, když časy se míjí, oni jsou národ, co nepomíjí.

Otočí tvář tam, kde jih všem svítí, v zemi se třese zlato v sítích.. Pak východ zahlédne — stříbro se zvedá, v žilách se leskne, v hlíně se nedá. Na sever míří, kde cín se láme, olovo padá v těžební jámě. Zůstává stát, když tlak se mění v dechu, zakládá rod - je pramatka Čechů.

ref Vidím město, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Zazněla věštba, které lidé uvěří. Dotkne se všech, když věky bijí, v prachu se zvedne, co všechny nabíjí, hlas bude znít, když časy se míjí, oni jsou národ, co nepomíjí.