O Bivoji

Na horách Kavčích to běs se zvedá, v očích má stín, co klid mu nedá. Bivoj jde sám, bez štítu, zbraní, v duši má klid, co v srdci hoří. Pak ho jen chytí holýma rukama, v žilách mu zaplane vůle sama. Na zádech nese si tělo zloby, kroky mu zní jak bubny doby.

ref Není ten, co světlo hledá, je jen stín, co v sobě padá. Má jizvy - jsou mapou cest, kde se ztrácí láska, stejně i čest. Bivoj kráčí, mlčí dál, v tichu tu sílu v sobě vzal.

Na Vyšehradě lidé pak ztichli, v očích jim plály plameny pýchy. Bivoj však sklonil hlavu svou níž, věděl, že sláva nese jen kříž. Kazi mu dává byliny s péčí, obváže rány, s láskou ho léčí. Spojí se síla s moudrostí, v tichu, kde mizí pravosti.

ref Není ten, co světlo hledá, je jen stín, co v sobě padá. Má jizvy - jsou mapou cest, kde se ztrácí láska, stejně i čest. Bivoj kráčí, mlčí dál, v tichu tu sílu v sobě vzal.

Libuše vstala, v očích má jiskru, v činu je síla, co mění výzvu. Souhlasí s tím, ať Kazi ho pojme, z lásky je syn, co každého dojme. Ve znaku měl pak zlou hlavu kňoura, na paměť síly, co předsudky bourá. Rod jejich sílí jak ozvěna skály, v příběhu doby, co mizí v dáli.

ref Není ten, co světlo hledá, je jen stín, co v sobě padá. Má jizvy - jsou mapou cest, kde se ztrácí láska, stejně i čest. Bivoj kráčí, mlčí dál, v tichu tu sílu v sobě vzal.